Co Vás vedlo k volbě Vašeho povolání a medicíně?
Lucie: Co mě vedlo k volbě mého povolání? Vzpomínám si na den, kdy jsem jako malá jela s mamkou autem z Hradce Králové a hlavní cesta byla zablokovaná dopravní nehodou. Pomalu se stmívalo a já jsem pozorovala, jak se červená a modrá světla majáků střídají a osvětlují okolí. Když mi mamka vysvětlovala, co se tam nejspíš stalo, měla jsem velmi zvláštní pocit, který si pamatuji dodnes. Tehdy jsem si potichu slíbila, že jednoho dne budu schopná lidem v podobné situaci pomoci, a možná na místo přijedu i za doprovodu červeno-modrých světel. V průběhu dospívání se představy o budoucím povolání měnily, směřovaly ke studiu fyzioterapie, ale z několika důvodů padlo moje konečné rozhodnutí právě na obor zdravotnického záchranáře. Zpětně jsem ráda, že jsem se vydala tímto směrem.
Jakub: Můj původní plán byl vlastně shodný, chtěl jsem se stát fyzioterapeutem. V době studia na gymnáziu jsem každý rok jezdil na skautský rádcovský tábor Hradiště, kde jsem měl možnost opakovaně nahlédnout minimálně na pokličku, když ne pod ní, práce zdravotnické záchranné služby. V té době jsem samozřejmě, z pozice zodpovědné osoby, toto privilegium dostatečně neocenil. Nicméně během několika příštích let se tyto zážitky přerodily v zájem, který přebil i můj odvěký strach z jehel, sterilního prostředí nemocnic a řízení vozu. K volbě mého druhého, v současné době souběžného, povolání záchranáře horské služby se začalo schylovat v průběhu studia VŠ v Pardubicích. Se zkušenějšími spolužáky jsem poznával krásy lezení a boulderingu, více se věnoval sportu v horách (ano, Pardubice jsou na to ideální), absolvoval přednášku HS v rámci lyžařského kurzu, a o rok později jsem již nervózní zvonil na zvonek služebny v Deštném v Orlických horách s obligátní otázkou „Jak bych se mohl stát jedním z členů?“
Vaše příběhy jsou inspirativní. Když se ohlédnete zpátky, jak hodnotíte studium záchranářství v Česku? Připravilo Vás dostatečně na realitu nebo byly určité oblasti, které jste se museli doučit až v terénu?
Oba máme zkušenosti pouze se studiem na univerzitě v Pardubicích, tudíž nemáme možnost srovnání. Každopádně nám studium dalo potřebné základy. Pochopitelně více teoretické než praktické, ale jelikož jsme oba studovali tento obor po absolvování gymnázia, tak teorie byla, obzvláště v prvním ročníku, bezpodmínečně nutná. Otázka praktických zkušeností byla do jisté míry ovlivnitelná zájmem studentů při praktických stážích na daných odděleních či zdravotnických záchranných službách.
Samozřejmě jsou některé věci, a není jich málo, na které člověk s čerstvým diplomem v ruce připraven není. Jak se vypořádat sám se sebou po nepříjemném zásahu, jak komunikovat s kolegy a pacienty ve stresových situacích, jak pracovat s nespolupracujícími pacienty. Další, pro absolventa, nečekanou složkou práce v terénu je i všudypřítomná improvizace při poskytování přednemocniční péče, a mnohdy proměnlivé podmínky zásahů.
Jaké situace pro Vás byly na začátku nejtěžší? Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste poprvé pocítili, že jste opravdu součástí integrovaného záchranného systému (IZS)?
Jakub: Pro mě osobně, ale troufám si říci pro oba, byla jednou z nejtěžších situací skutečnost, že po absolvování řidičského adaptačního procesu, řízení sanitního vozidla pod dohledem zkušeného řidiče záchranáře, je člověk najednou zodpovědný za zbytek posádky a pacienta, které se snaží v provozu bezpečně a pokud možno rychle dostat do zdravotnického zařízení.
Lucie: Já považuji za nejtěžší přijmutí zodpovědnosti za rozhodnutí o ošetření a dalším směřování pacienta, které může výrazně ovlivnit jeho výsledné šance na návrat ke kvalitnímu životu.
Tomu naprosto rozumím. A jak vnímáte spolupráci mezi jednotlivými složkami záchranného systému?
Z vlastní zkušenosti můžeme říci, že spolupráce složek IZS je u nás v ČR na vysoké úrovni, což většinou vede k výraznému urychlení transportu pacienta do potřebného zdravotnického zařízení.
Jaké zásahy jsou pro Vás fyzicky i psychicky nejnáročnější?
Lucie: Za nejnáročnější zásahy považuji výjezdy, kde se jedná o nemocné nebo zraněné dítě. Psychicky náročné výjezdy jsou u pozůstalých, kteří se vypořádávají se ztrátou blízkého, a poté zásahy, kde se jedná o život ohrožující stav a je potřeba pracovat rychle a přesně.
Jakub: S tím souhlasím, jenom bych si dovolil, v rámci odlehčení, přidat fyzicky náročné zásahy v 7. patrech bez výtahu, obzvláště pokud člověk často něco zapomíná ve voze. Pro mě osobně jsou mnohdy psychicky náročné výjezdy k pacientům, kteří opakovaně (počítadlo v historii pacienta přestává počítat výjezdy u pořadového čísla 50, a podobných “rekordmanů“ máme bohužel více) a bez sebemenších skrupulí zneužívají ZZS, přičemž se královsky baví.
A je nějaký moment, na který jste obzvlášť hrdí?
Ačkoli pýcha není obecně “dobrá“ vlastnost, trochu jí všichni pociťujeme ve chvílích, kdy nás přijdou navštívit pacienti, u kterých se záchrana života povedla.
Jak často se setkáváte s agresivitou pacientů nebo jejich blízkých? Jak se s takovými situacemi vyrovnáváte?
Statistiku výjezdů k agresivním pacientům neznáme, ale z vlastní zkušenosti můžeme říci, že převažují spíše výjezdy, kdy jsou nemocní a jejich rodina spolupracující. Pokud tomu tak není, mnohdy pomůže vhodně zvolená komunikace a ovzduší daného výjezdu se výrazně pročistí. Pokud již dojde na agresi, tak se jedná ve většině případů o pacienty intoxikované nejrůznějšími látkami nebo např. pacienty s problematickou psychiatrickou anamnézou. Nepříjemnost takových výjezdů pro posádku mnohdy umocňuje fakt, že výjezdy k těmto pacientům jsou opakované. V rámci spolupráce složek IZS probíhá velké množství podobných výjezdů za přítomnosti Policie ČR, případně máme možnost si je na místo vyžádat.
Jak vidíte budoucnost záchranné služby v ČR?
Myslíme si, že existence záchranné služby bude mít vždy smysl a své místo v poskytování zdravotní péče. Nicméně vývoj v množství výjezdů, který porovnáváme se zkušenostmi profesně starších kolegů, se poměrně vysokým tempem žene do dříve nepředstavitelných čísel.
Co by se tedy podle nás dalo změnit? Mnoho volajících na linku 155 má obtíže, které by se daly vyřešit prostřednictvím konzultace s praktickým lékařem, nebo užitím volně prodejných léků. Bavíme se zde např. o každoročních sezónách nachlazení, chřipek a střevních viróz, které provázejí člověka od nepaměti. Jsme si samozřejmě plně vědomi faktu, že mnohým pacientům výše zmíněné nemoci mohou zhoršit chronické obtíže a zdravotní stav se poté neslučuje s fyzickou návštěvou lékaře, případně může být i ohrožující. Na druhou stranu můžeme v paměti najít velké množství výjezdů k pacientům, kteří nám po příjezdu sdělili, že nemají teploměr, volně prodejné léky, nebo se cítili ohroženi na životě zimnicí provázející zvýšenou tělesnou teplotu. Vzhledem k faktu, že posádka ZZS nemá v terénu možnost provést např. laboratorní vyšetření krve, kterým ošetřující lékař vždy disponuje, dochází poté k přehlcení ambulancí nemocničních zařízení těmito pacienty a k následnému prodloužení času poskytnutí zdravotní péče. Touto odpovědí v žádném případě NECHCEME zakazovat veřejnosti využití posádky ZZS, pouze apelujeme na návrat k domácí léčbě obvyklých onemocnění a ke zdravému selskému rozumu při posuzování zdravotního stavu nemocného. V těchto případech může výrazně pomoci standardně vybavená domácí lékárnička.
zdroj: Zdravotnická záchranná služba Královéhradeckého kraje. (n.d.). Fotogalerie. https://www.zzskhk.cz/fotogalerie/
Pojďme se teď podívat na horskou službu. Jak probíhá výcvik a příprava záchranářů horské služby? Jaké dovednosti jsou nezbytné?
Výcvik a přípravu budoucích záchranářů si zajišťuje organizace sama prostřednictvím několikaletého vzdělávacího cyklu. Ten začíná projevením zájmu o budoucí službu na daném výjezdovém stanovišti HS, ke kterému musí mít zájemce určitou dojezdovou vzdálenost z místa bydliště. Dalším faktorem je také věk zájemce v době žádosti, ten je omezen.
Následuje několikaleté, v mém případě dvouleté, období, kdy se žadatel seznamuje s prací HS, budoucími kolegy a místem služby. Během této periody musí absolvovat každoroční fyzické prověrky, v zimě okruh na skialpových lyžích a v létě běžecký okruh do daného limitu. Mimo fyzické zdatnosti se zájemce cvičí i v postupech záchrany pac., jak přímou účastí na službách s budoucími kolegy, tak absolvováním každoročních dvoudenních doškolení, opět letního i zimního.
V případě úspěšného dokončení cyklu, přezkoušení a následného schválení daného jedince k účasti na základních školách HS, se z žadatele stává čekatel, první forma členství HS. Tento poté, mimo výše zmíněných opakujících se povinností, absolvuje nejprve týdenní letní školu HS a poté taktéž týdenní zimní školu HS, které jsou zakončeny, nebo v případě fyzické zkoušky zahájeny, praktickou a teoretickou zkouškou z následujících témat:
Letní škola HS: fyzická zdatnost, horolezectví, technika záchranných prací, poskytování zdravotní pomoci, orientace v organizaci HS, organizování záchranných prací, orientace v topografii
Zimní škola HS: fyzická zdatnost, horolezectví, technika záchranných prací, poskytování zdravotní pomoci, orientace v meteorologii, lyžování, záchranné práce v lavinách, uplatňování profesního jednání a komunikace
Pokud čekatel úspěšné složí zkoušky na poslední, zimní, škole HS, je přijat jako dobrovolný člen HS, který dále slouží na daném výjezdovém stanovišti o víkendech, ve svém volném čase, jako posila pro zaměstnance HS. Zaměstnanci, profesionální členové HS, jsou poté přijímáni ze základny dobrovolných členů v případě potřeby doplnění jejich stavů.
Všechny výše zmíněné informace jsou, v případě zájmu, uvedeny na stránkách horskasluzba.cz
Skvělý, děkujeme za tak podrobný popis. Jak zvládáte psychickou zátěž v extrémních situacích?
Tato otázka je individuální, takže jí zodpovíme každý sám, ale možná velmi podobně.
Jakub: Psychickou zátěž mi osobně pomáhá zvládat spoluzasahující kolega či kolegové, a také přesně stanovený postup vyšetřování a poskytování péče. V otázce zvládání vzniklého stresu je to potom věcí několik: hudba, sport, humor, spánek, debriefing s kolegy a v neposlední řadě podpora a vyslechnutí od Lucky.
Lucie: Pro mě je jedním z nejdůležitějších nástrojů na zvládání psychické zátěže debriefing s kolegy bezprostředně po výjezdu nebo posléze s Kubou. V případě, kdy není žádná živá bytost k dispozici, ráda rozeberu své, mnohdy nepříjemné, pocity s výbornou a věrnou přítelkyní, čokoládou.
Setkáváte se s problémy ve financování záchranných služeb? Co by mělo být prioritou v oblasti podpory pro záchranáře v ČR?
Jako řadoví členové nemáme moc možností nahlédnout do financování záchranných služeb.
Myslíme si, že prioritou by mělo být, a do jisté míry již je, další vzdělávání záchranářů na specializovaných kurzech. Druhou neméně důležitou položkou je poté nabídka podpory zaměstnancům, kteří zasahovali u velmi nepříjemných výjezdů. Tato podpora ale v naší organizaci funguje na vysoké úrovni již delší dobu.
Oba se věnujete stejnému povolání. Jak udržujete rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, když je Vaše práce vysoce časově náročná a často vyžaduje vysokou míru koncentrace?
Asi jako každá mince, má i ta naše dvě strany. Světlá strana nám umožňuje více porozumět pocitům toho druhého, pochopit jeho momentální potřeby a prožít společně na poli přednemocniční péče neobvyklé situace, které jsou pro partnerský vztah obohacující. Tmavá strana naší mince je zmíněna již v otázce, služba na dvanáctihodinové směny poměrně výrazným způsobem mění životní cyklus a návyky, obzvláště v případě, kdy tak sloužíme oba.
Myslíme si, že ačkoli se zmíněný systém může zdát pro vztah, potažmo manželství, toxický, tak nám většina výše zmíněných skutečnosti pomohla poznat nutnost komunikace, stanovení hranic a pravidel. Další věcí, která přišla pravděpodobně jako odpověď na tento způsob života, je i oboustranná snaha o trávení volného času společně, v rámci možností bez konzultací pracovních záležitostí.
Máte to dobře nastavené. A jak si po náročném zásahu či směně “čistíte hlavu“?
Oba nás spojuje láska ke sportu a horám, takže povětšinou kombinací těchto možností. Hudba nás doprovází snad i cestou na nákup a dobré jídlo neodmítneme nikdy.
Jaké jsou podle vás nejčastější důvody syndromu vyhoření u záchranářů? A dá se mu předcházet?
Jakub: Řekl bych, že jedním z nejčastějších důvodů je právě již zmíněné opakované zneužívání ZZS, které vede k obroušení smyslů, empatie a vědomostí záchranáře. Dále bych jmenoval určitou rutinu, do které člověk upadá hlavně z důvodu opakujících se neurgentních výjezdů. Tyto faktory podle mého soudu vedou ke ztrátě zájmu o zaměstnání a nechuti učit se.
Lucie: Abych odpověděla na druhou otázku, dle mého názoru se dá syndromu vyhoření předejít pravidelným cvičením důležitých úkonů, které může záchranář právě kvůli velkému množství rutinních výjezdů zapomenout. Dále lze zájem o zaměstnání podpořit sledováním novinek v oboru, účastí na vzdělávacích, ale i společenských akcích. V neposlední řadě je dle mého soudu potřeba naplňovat svůj nepracovní život aktivitami, které nám pomohou vyčistit hlavu a dobít baterky.
Máte možnost pravidelných psychologických sezení nebo debriefingů po náročných situacích? Jakým způsobem se psychická podpora pro záchranáře v praxi realizuje a jaký má vliv na Vaši výkonnost?
Naše organizace má vyškolené zaměstnance z řad záchranářů, kteří na vyžádání poskytují intervence jak pacientům nebo jejich rodinám, tak i svým kolegům, kteří se zúčastnili těžkých zásahů. Nabídka této “vnitřní“ pomoci přichází často bezprostředně po zásahu telefonickou formou a je možné v ní pokračovat i osobně.
Pomoc psychosociální intervenční služby může ale vyhledat pracovník záchranné služby i v případě, že prožívá psychicky náročné období nebo zkušenost. V případě mimořádných událostí poté probíhá hromadný debriefing zúčastněných posádek.
Máte nějakou Vaši společnou oblíbenou historku?
Jakub: Připomněli bychom asi naši společnou noční službu 24. prosince, kdy jsme téměř celou noc naháněli po městě asijskou rodinu, ve které došlo v rámci alkoholového opojení na bitku zetě a tchýně. Aktéři se poté rozprchli do různých částí města, přičemž jeden z nich ještě přidal potyčku s jiným protivníkem. Celý případ byl jako velké puzzle, jelikož až při, do češtiny tlumočeném, vyšetření jednoho ze zúčastněných, nám bylo sděleno možné útočiště druhého zraněného. Po předání prvního pacienta na chirurgické ambulanci jsme se tedy vydali po získaných stopách. Druhou zúčastněnou jsme nalezli po krátké mezihře v nočních ulicích a v doprovodu dalšího tlumočníka ji předali do stejných ambulantních prostor. Osud tomu chtěl, že vyšetřovací lůžka měla celá rodina pohromadě. Ještě chvíli jsme nasávali Vánoční atmosféru a pak se vydali vstříc marným pokusům o krátký spánek. Poučen z nočního veselí jsem druhý den u slavnostního oběda s tchýní v klinči neskončil a ušetřili jsme tak minimálně dvě lůžka pro jiné pacienty, kteří svůj boj s rodinami nebo dietou prohráli.
Co byste poradili lidem, kteří by se chtěli věnovat záchranářství?
Chtěli bychom jen popřát hodně štěstí a pevné nervy.
Lucii a Jakubovi moc děkujeme za rozhovor a přejeme jim hodně síly, odvahy a bezpečných zásahů.
článek připravila: Andrea
