„Lékař na urgentu je to nejlepší zaměstnání na světě“, říká MUDr. Marek Dvořák

Tentokrát jsme pro Vás v rámci naší rubriky Osobnosti v medicíně připravili článek s MUDr. Markem Dvořákem. Lékařem urgentní medicíny, který šíří osvětu po celém českém instagramu. Kromě medicíny se ve svém volném časem věnuje i MMA. Dle jeho slov první pomocí nelze ublížit. 

MUDr. Marek Dvořák, Ph.D. MBA
Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, pracuje u pozemní i letecké záchranné služby v Hradci Králové a na Urgentním příjmu FN Motol. Podle jeho slov je urgentní medicína nejlepší volba pro doktora. 

Proč jste si vybral medicínu a záchranku?
Medicínu a záchranku, hmm, já jsem to měl tak nějak spojené, když jsem chtěl začít dělat doktora, tak jsem si pod tím pojmem doktor představil doktora urgentní medicíny. Vlastně doteď s tím nemám spojeného nic moc jiného a přijde mi to jako nejlepší obor, který můžete v medicíně dělat. Protože když se řekne doktor, tak já si představím někoho, kdo někde bydlí, a když se stane nějaký mega průšvih, tak všichni jdou zazvonit na toho doktora a ve tři ráno ho vytáhnou k tomu nemocnému, aby mu šel pomoct, a to mě vždycky lákalo. Já jsem tak nějak inklinoval k akčním věcem, nejdřív jsem chtěl být policajt a když jsem tak nějak konvertoval, tak jsem začal chtít bejt doktor. A moji spolužáci ze základky si ze mě doteď dělají srandu, že už mi zbývá jenom 150, takže ještě hasiči, to ještě nemám odkleplý. Ale zatím neplánuju změnu. Takže urgentní medicína je to, co mě baví a naplňuje a přijde mi to opravdu hezký. Je to obor, který se prolíná všemi spektry medicíny. Zlí kolegové tvrdí, že neumíme nic pořádně a my o sobě tvrdíme, že umíme tak nějak všechno, do té míry, abychom člověka udrželi při životě. A je to jedno, jestli to je novorozenec minutu po narození nebo je to člověk na sklonku života, který má spoustu zkušeností.

Baví mě asi to, co jsem definoval, že vidíte hned výsledek. Já jsem takovej dost netrpělivej a je to takový dost akční, spektrum těch pacientů, který je hodně rozdílný a není to stereotypní a je to docela zábavný a pestrý.

Doporučil byste medikům a mladým lékařům, aby šli pracovat na urgent? Proč si myslíte, že urgentní medicína je nejlepší volba pro doktora?
Ano, rozhodně ano. Protože mi to přijde jako nejzajímavější obor, co může doktor po škole, nebo obecně v medicíně, dělat.

Pro koho si myslíte, že tato práce vhodná není?
Asi to není vhodné pro lidi, co chtějí mít pracovní dobu od osmi do čtrnácti, kteří chtějí mít pravidelný režim. Možná ne pro lidi, kteří předem o sobě vědí, že snadno podlehnou stresu, tak by se tomuhle asi věnovat neměli, protože často se musíte rozhodovat velmi rychle a často jsou ty situace velmi napínavý. Ale myslím si, že i tomu se dá hodně naučit. Že redukce míry stresové nálože, která na vás působí, tak nějak přichází s tím, čím víc to děláte. Já bych taky asi byl hodně ve stresu, kdybych měl opravovat koleno nebo kyčel.

Máte nějaké výcviky v rámci toho, jak zvládat stres nebo rychlé rozhodování?
Ano, jako záchranka ano, ale to spíše přichází s tím, jak dlouho pracujete, a jak se tomu věnujete. A je to stejné jako v medicíně, nezačnete hnedka lítat na vrtulníku a nejste na pozici vedoucího služby na urgentu, ale nějak postupně se tím probíjíte a zvykáte si na tu zodpovědnost a  rozhodování, než jste tam úplně sám u toho pacienta.

Co Vás baví nejvíce? Práce na urgentu, výjezdy s vrtulníkem nebo záchrankou?
Všechno to má něco do sebe, na všem si najdete něco, co vás hodně baví. Asi pochopitelně nejvíce mě baví ten vrtulník. Ale překvapivě mě nebaví ten vrtulník jako takový. Tady je hodně lidí, kteří milujou to lítání samo o sobě, ale to mě až tolik neláká. Mně to přijde jako normální dopravní prostředek a tomu letu se většinou nevěnuju. I když někdy je to krajinově hezký a zajímavý a sluníčko, západ slunce, romantika a tak, ale nepřijde mi ten prostředek sám o sobě zajímavý. Přijde mi zajímavý to spektrum pacientů, které díky tomu vrtulníku vidím, protože to je průřez tou skutečnou urgentní surovou medicínou, že fakt za tu jednu službu na letecký se dostanete k věcem, ke kterým se lidi na pozemní dostanou třeba za rok. Ta intenzita závažných stavů je významně jinde. Samozřejmě i na urgentu si najdete spoustu zajímavých věcí, tam děláte věci, které neděláte na záchrance a je tam navazující kontinuita té péče. Stanovíte nějaké krevní rozbory, zobrazovací vyšetření, mluvíte tam s kolegy, dozvíte se, jaký je další postup, zatímco na záchrance většinou s tím člověkem strávíte hodinu, ani ne, a většinou je to o tom ho nějak základně zajistit a udržet při životě velmi podobnými postupy. V nemocnici můžete na urgentu dělat ledasco, od zavádění centrálního žilního vstupu, intenzivní vstupy, hodnocení laboratoře a tak. To je taky dobrý.

Kdy se letí vrtulníkem místo záchrankou? Je tam nějaká hranice?
To rozhoduje zdravotnické operační středisko, které na to má indikační kritéria. Ve stručnosti to znamená, že vrtulník letí ve chvíli, kdy má nějaký benefit. Ať už je to časový, kdy pacient bude dříve v nemocnici nebo mu bude poskytnuta péče dříve, když je to potřeba, anebo nějaký jiný, například logistický. Typicky to jsou úrazy v horách, kdy by se tam někdo dostával velmi špatně, tak tam letí vrtulník. A pak máme nějaké vybavení, které je unikátní zrovna tady v Hradci, to jsou například krve. Ty nemá žádná jiná posádka, takže pokud ten člověk by potřeboval třeba krevní transfuzi, tak tam letíme my.

Takže transfuzi dáváte přímo ve vrtulníku?
Už přímo na silnici. Máme 0 negativní plnou krev a tu ten člověk dostane přímo na místě nehody, pokud je to indikované.

A jsou nějaké oblasti, kam se nelítá?
No, třeba po městě, po Hradci, to nemá žádný význam. Protože my, než nahodíme vrtulník, než bychom přeletěli tři sta metrů, tak tam rozhodně bude rychleji sanitka a ten člověk bude rychleji v nemocnici. Ještě nás limituje počasí, většinou je to mlha. Když je velká mlha, tak nemůžeme letět z bezpečnostních důvodů. Těch důvodů, když nemůžeme letět, je víc. My máme stanovené pravidlo, které se striktně dodržuje a to, že před letem provedeme rychlý zhodnocení, jestli to je bezpečné. Pilot řekne svoje, ten má hlavní slovo v tomhle. Ale i my můžeme říct, když to jsou hraniční situace, když pilot řekne „jo, mohli bychom to zkusit,“ a my řekneme „ale jsou tam posádky na místě, ten člověk by měl benefit pět minut, není to pro nás míra snesitelného rizika,“ tak neletíme. A zároveň za letu platí, že kdokoliv z posádky (jsme tam tři) řekne, že se mu to nelíbí, že se bojí, tak se o tom nediskutuje a obracíme se, ruší se akce. Většinou to je pilot a my nediskutujeme. Ale můžu to říct i já zezadu.

V několika rozhovorech jste řekl, že máte ADHD, to jste si diagnostikoval sám?
Ne, podívejte, tady zrovna odpovídám na tři SMS, to je hrozný. Nediagnostikoval. Při výuce psychiatrie v páťáku nám o tom říkali a já jsem to poslouchal a říkal jsem si „tyjo, já to mám“. Tak jsem to řekl vyučujícímu a on mi říkal „nee, to nemáte, všechny psychiatrický diagnózy, když vám říkám, tak si je na sobě najdete“. A já jsem mu říkal: „Ne, já to fakt mám, já splňuju ty kritéria“, tak mi udělal testy a pak říkal „tyjo, vy to fakt máte“. A fakt jsem to měl zdiagnostikovaný v páťáku na medicíně. Takže asi mám lehkou formu a ten psychiatr mi říkal, že kdybych měl ADHD, tak bych nebyl v páťáku na medicíně, ale nakonec mi to vysvětlil tak, že to kompenzuju dobrou inteligencí a pamětí. Že když už si na to učení na chvíli sednu, tak, že si většinu pamatuju.

Jaký nejkurióznější příběh jste v práci zažil?
Ale tak to víte, že v medicíně je spousta věcí vtipnejch, ale většinou to jsou takový interní vtipy, který nejsou moc reprodukovatelný a často je to kouzlo okamžiku. Teď mě napadl jeden, ale ten už je prostřelenej hodně. Volal nám chlapík, že někdo leží v bezvědomí na ulici v Hradci. Tak jsme tam jeli a furt jsme hledali toho člověka. Byli tam policajti, hasiči, dokonce, myslím, i dvě záchranky a jezdili jsme tam a zpátky. Pak se volalo tomu volajícímu a on „no vždyť oni furt jezděj kolem něj“ a už byl takovej agresivní, proč mu jako nepomáháme, že tam furt leží a my si ho nevšímáme. A pak se zjistilo, že to byla kaluž. On se díval na kaluž z okna a myslel si, že tam někdo leží.

Z jakého výjezdu jste měl největší radost?
Vždycky mám radost, když se to povede. A největší radost mám, když si já myslím, že to nedopadne a ono to nakonec dopadne. A jsou to třeba úspěšný resuscitace nebo když někomu opravdu pomůžete. Celkově radost z dobře odvedený práce. Takových „wow“ efektů, že se něco fakt sakra povede, těch je relativně málo i za kariéru si myslím. To byl třeba jeden z prvních výjezdů, když jsem byl ještě v zácviku, to jsme vytáhli holčičku ze žumpy se zástavou oběhu a ona je úplně v pořádku. U traumatických zástav oběhu se říká, že šance na přežití je jedno promile. Tak myslím, že mám pár pacientů, kteří přežili traumatickou zástavu a jsou úplně v pohodě, tak to je super. Teď jsme nedávno měli v Praze holku vypadlou z okna, která s námi mluvila, když jsme tam přijeli, a pak se zastavila. Měla tenzní pneumotorax, udělali jsme ji thorakostomii a promptně jsme vyřešili reverzibilní příčinu a jí se obnovil oběh a probudila se v nemocnici v pořádku.

Kolik lidí se za Vámi po výjezdech vrací?
Není to moc. A je to asi z jednoho prostého důvodu a to, že o ty lidi se nestará doktor Dvořák sám, ale stará se o ně desítky lidí. A je těžké určit, kdo vám opravdu zachránil ten život, jestli to byla operátorka, svědek nebo tým záchranky. A chápu, že lidi nepůjdou poděkovat osmdesáti zdravotníkům. Já mám teď výhodu v tom instagramu. Jsem asi víc na očích, takže mám to štěstí, že ty lidi mě poměrně snadno najdou, a tím spíš si vzpomenou. A třeba mi i napíšou a poděkují. A docela mě sledujou maminky na mateřský nebo s malýma dětma a dost často teď vznikají takový úsměvný situace, když někam přiletíme a oni říkají „já jsem tak blbá, vždyť já jsem to tam četla na tom vašem instagramu a stejně se to stalo.“ Teď jsme byli u popáleného dítěte, úplně typickej mechanismus, kdy přes ubrus brácha strhnul na malý dítě kafe nebo nějakou horkou vodu. A maminka říkala: „Ježiš, já jsem se úplně bála, že přiletíte. Já jsem to tam četla a stalo se to stejně.“ Naštěstí to dítě mělo lehké opařeniny a dopadlo to dobře, takže ta situace byla nakonec celkem úsměvná. Takže si myslím, že ty lidi jsou vděční, jen se to málokdy dostane na tu záchranku, ale choděj.

Když vám zazvoní pager, jaký doufáte, že tam nebude případ?
Musím říct, že teď už se na to ani moc nedívám a jdu rovnou do vrtulníku. Jsem rád, že jsem v situaci, kdy už mi ten vzlet nezrychlí tepovou frekvenci. Beru to tak, že jdu k pacientovi a udělám, co se dá. Ale dřív jsem to měl, že jsem si říkal, že nechci resuscitovat dítě nebo nějaký fakt ošklivý průšvih. A teď si myslím, že nemám nic, co by mi nějak hodně vadilo. Pochopitelně jsou vzlety, který nechcete zažívat. A jsou velmi nepříjemný. To jsou třeba zásahy u kolegů a jejich rodinných příslušníků nebo, nedej bože, u vašich rodinných příslušníků. To si myslím, že je taková černá můra všech zdravotníků. A já ani neošetřuji svoji rodinu. Snažím se, když se něco děje s mými blízkými, je vzít k doktorovi, kterému důvěřuji a „tady ho máš a dělej“. Protože byste to mohli hodně podhodnotit, to se nám stalo s dcerou. Jsme oba zdravotníci a říkali jsme si, že její astmatický záchvat je ještě v cajku, a pak, když jsme si řekli, že už to asi není v cajku, tak jsme ji vzali na pohotovost, ať se na ní koukne doktor, no a ty nám úplně vynadali, že už je modrá, že jsme blázni.

Máte rád adrenalin?
Jako chuťově? Nebo jakou aplikační formou? Ano, mám, ale v takové té zdravé formě, ve smyslu sportovní.

Máte náročné a stresující zaměstnání, máte pro kolegy lékaře radu, jak nevyhořet? Měl jste někdy pocit vyhoření?
Jednou měl, když jsem byl opravdu hodně přepracovanej. To jsem si uvědomil, když jsme byli na urgentním příjmu někdy ve tři ráno a nějaká babička mi tam vyprávěla, jak si doma měří tlak a druhé měření už je 170 a třetí 185 a já jsem si úplně říkal: „Ooo bože, tohle nechci poslouchat prostě“. Byl jsem na ni neempatický a samotného mě to zarazilo, že tohle přeci nechci. S něčím jsem do té práce šel a tohle je over. Takže jsem si ubral práci a trochu jsem zvolnil a myslím, že už jsem se z toho nějak dostal a teď úplně vyhořelý nejsem. A radu, jak nevyhořet? Nevím, myslím si, že asi je důležité být profesionální. Můžete mít spoustu starostí kolem, ale neměl by to na vás poznat ten pacient, a to jde udělat. Když se podíváte na americké záchranáře, to neříkám jako že jsou nějaký vzor, ale minimálně když někam jedou na výjezd, tak je všechno „fucking“, „fucking weather“, „fucking car“, ale jakmile přijedou k pacientovi, tak je všechno sluníčkový, představí se mu, usmějou se na něj, poslechnou si ho a ten pacient rozhodně nic nepozná. A myslím si, že to je cesta. Když zavoláte na klientskou linku do banky, tak taky vám člověk nezačne říkat „joo, já mám dneska naprd den, nefunguje nám internetový bankovnictví“, ale je mega profesionální a podá nějaký výkon. To si myslím, že by mělo být v medicíně taky, a snažím se to aplikovat.

A jak si tu práci nebrat domů? Nepřemýšlíte potom doma v posteli nad výjezdy?
Ani moc ne a když, tak většinou ne s negativní emocí. Je to proto, že přemýšlím už na výjezdu a přemýšlím o tom, jak to udělat nejlíp, jak to jde. To se mi vždycky vyplatilo. I když jsou pochybnosti, tak si vždycky řeknu: „Okey, teď kdyby tady ležel můj otec, co bych chtěl, aby pro něj, kdo udělal“. A udělám to. Ať to stojí, co to stojí. I kdybych měl pak dostat vynadáno, jakože občas je to drahý a nadstandardní. Vždycky si musím obhájit ve své hlavě, proč to dělám, a to udělám, a to je cesta podle mě. Protože pak už nejsou pochybnosti. Přesně takhle bych ležel v té posteli, kdybych se rozhodnul pro tu druhou variantu, a přemýšlel: „Nešlo udělat něco líp? Nebo jinak?“ Ale zatím se mi vždycky to povedlo udělat nejlíp, jak jsem to v danou chvíli dokázal, proto si to sám v sobě obhájím. A když někdo něco říká, tak mu řeknu, že to bylo to nejlepší, co mě v tu chvíli pro toho člověka napadlo. Neříkám, že by to někdo nedokázal udělat líp. Ale v tu chvíli jsem to líp nevymyslel. A s tím se mi pak docela dobře žije.

Máte čas na rodinu?
Tyjo, no, to není úplně optimální. Snažím se to nějak skloubit. Děti mě poznaj, když přijdu domů, tak to je fajn (smích).

Jak nejlépe se já jako lékař mohu vzdělávat v první pomoci? Odkud byste doporučil lékařům čerpat a aktualizovat informace?
Myslím si, že určitě dobrý kurzy ALS, ATLS, pokud se bavíme o té urgentní medicíně. A potom, pokud vás to baví, tak to prostě dělat a vzdělávat se v rámci své specializace. Samozřejmě, asi jinak se bude vzdělávat v urgentní medicíně psychiatr a jinak doktor, co chce jezdit záchrankou. To asi nelze takhle obecně pojmenovat. Ale ten kurz ALS bych doporučil každýmu, kdo se tím chce jen trochu zabývat. A potom určitě guideline, doporučené postupy pro resuscitaci ERC.

Panu doktorovi moc děkujeme za rozhovor. 

 @dvorak155

Rozhovor pro Vás připravili Filip a Jana.